Kdy mají obchodníci práva a ochranu spotřebitelů?

Jolanta Rustecki Jolanta Rustecki 2022-07-06

Kdo je spotřebitel a podnikatel ve světle zákona?

Podnikatel je fyzická osoba nebo právnická osoba nebo organizační složka, které se přiznává způsobilost k právním úkonům samostatným zákonem, a proto vykonává ekonomickou činnost svým jménem. Je třeba zdůraznit, že se jedná pouze o jednu z definic, protože české právo vysvětluje tento pojem různými způsoby. Zmíněná definice podnikatele, definovaná v občanském zákoníků v paragrafu § 420 a 421, je však pravděpodobně nejpopulárnější a právě tuto definici můžeme považovat za nejzákladnější objasnění toho, kdo je podnikatelem.

Spotřebitel je zase prostě fyzická osoba (zde stojí za to zdůraznit, protože za spotřebitele se nepovažují firmy ani právnické osoby!), která provádí právní úkon např. uzavřením kupní smlouvy. Zároveň musí být splněna podmínka - učiněný právní úkon nesmí souviset s jeho podnikatelskou nebo profesní činností. To mimo jiné stanoví § 420  občanského zákoníku.

 

Typy kupujících (spotřebitelé)

Spolu s novelou ustanovení o ochraně práv spotřebitele začalo být vymezení toho, kdo to je, poněkud obsáhlejší a přesnější. Od 1. ledna 2021 můžeme rozlišovat až čtyři typy kupujících, a to:

  • spotřebitelé (fyzické osoby) nakupující,
  • podnikatelé (tedy i právnické osoby a organizační složky), kteří nakupují přímo nesouvisející s jejich podnikatelskou činností,
  • podnikatelé nakupující přímo související s jejich podnikatelskou činností,
  • fyzické osoby provozující OSVČ zapsané v CEIDG (Centrální registr a informace o hospodářské činnosti) v případech, kdy ze smlouvy vyplývá, že pro ně nemá profesní charakter (co to vlastně je, si řekneme za chvíli). 

 

Kdy může být podnikatel považován za spotřebitele?

Odpovědí na klíčovou otázku pro náš článek - podnikatel bude považován za spotřebitele, pokud je fyzickou osobou a uzavře smlouvu s jiným podnikatelem ("profesionálním"), avšak tato smlouva, byť se přímo týká provozované obchodní činnosti ze strany podnikatele, se nebude vztahovat na jeho profesní působení. Jedná se o typ kupujícího popsaný výše v posledním bodě.

V tomto případě si můžete položit otázku: proč se ani jedna ze smluvních stran mezi právnickými osobami nepovažuje za spotřebitele? Jelikož české právo předpokládá, že obě strany jsou při uzavírání takové dohody mezi sebou profesionály, a jsou si tedy plně vědomy pravidel panujících na trhu. Nepotřebují tedy ochranu práv spotřebitelů, protože takové subjekty ze své podstaty velmi dobře vědí, jak se chránit.

 

Jaký je odborný charakter smlouvy?

Bylo to zmíněno dvakrát a pro pochopení je důležité  to podrobně vysvětlit, kdy je obchodník zároveň spotřebitelem. Smlouva nebude mít pro podnikatele odborný charakter, pokud ji podnikatel neuzavře v rámci vykonávaných činností vyplývajících z předmětu jeho ekonomické činnosti. Důležité je, že tato ekonomická činnost musí být označena záznamem v CEIDG. Jak je jasně uvedeno v občanském zákoníku je předpokladem pro přiznání spotřebitelských práv podnikateli neprofesionální povaha smlouvy.

S tím však souvisí jistá past, protože v praxi budou podnikatelé odkázáni pouze na prohlášení, že smlouva, kterou uzavírají, nesouvisí s jejich profesní činností. Toto prohlášení nezbaví podnikatele možnosti zahrnout si nákup služby nebo zboží do nákladů společnosti a zároveň jim poskytne spotřebitelská práva, takže může docházet k mnoha zneužitím, kterých by se v takovém případě mělo vyvarovat.

 

Mohou společnosti využít ochranu práv spotřebitelů?

Odpověď na tuto otázku se zdá být zřejmá. Většina společností totiž zdaleka není definována jako jednotlivec zapsaný v CEIDG, a proto akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, osobní společnosti, veřejné společnosti nebo komanditní společnosti nebudou mít z novely zákona žádný prospěch. 

V případě občanskoprávního partnerství je tomu jinak. Podívejme se na její definici: občanskoprávní společnost je smlouva, kterou definují alespoň dva subjekty, např. fyzické osoby, a jejími společníky jsou osoby provozující soukromou společnost, které se zavázaly dosáhnout společného hospodářského cíle.

Vzhledem k tomu, že smluvními stranami budou fyzické osoby podnikající v samostatném podnikání, lze v tomto případě použít stejná pravidla jako v „klasickém“ případě, kdy smluvní strana není ve spojení se společností. V případě občanskoprávního partnerství lze tedy hovořit o ochraně práv spotřebitele.

 

Jaká spotřebitelská práva bude moci podnikatel uplatnit?

Již nyní tedy víme, že v souladu s novelou zákona z 1. ledna 2021 bude moci podnikatel registrovaný v CEIDG a splňující určité podmínky využívat výhod ochrany spotřebitele. Samozřejmě ne všechny. Ty, které budou mít podnikatel-spotřebitel k dispozici, jsou uvedeny níže.

 

Právo na odstoupení od smlouvy

Podnikatel, který bude moci uplatnit vybraná spotřebitelská práva, bude mít možnost odstoupit od smlouvy do 14 dnů bez udání konkrétního důvodu. Právo na vrácení zboží se vztahuje na smlouvy uzavřené mimo provozovnu společnosti nebo na dálku (např. online), a co je důležité, podnikatel je povinen smluvní stranu informovat o době případného odstoupení. Pokud tuto povinnost nesplní, pak lhůta práva na odstoupení od smlouvy nebude 14 dnů, ale celých 12 měsíců, takže je na místě si to připomenout.

 

Záruka na vady věcí

Nejjednodušším způsobem, jak definovat záruku, je odpovědnost prodávajícího za odhalenou fyzickou vadu nebo právní vadu zakoupeného zboží. Do roku 2021 mohla smlouva uzavřená mezi dvěma podnikateli jednoho z nich (kupujícího) omezit omezením práv se zárukou za vady koupené věci nebo ji zcela vyloučit.

V současné době v souladu s loňskou novelou nemá prodávající právo na vyloučení smluvní záruky bez ohledu na to, zda uzavře smlouvu s běžným spotřebitelem nebo se spotřebitelem-podnikatelem.

To znamená, že od nynějška musí prodejci – v rámci záruky – brát v úvahu především:

  • roční předpoklad existence vady (to znamená, že kupující nemusí prokazovat existenci vady, pokud se objevila během prvního roku od koupě; rovněž nemusí prokazovat, že vada existovala již v době nákupu odpovědnost za případné prokázání opaku nese prodávající),
  • fikce uznání reklamace za oprávněnou, pokud prodávající neodpověděl na žádosti spotřebitele do 14 dnů,
  • žádnou povinnost neprodleně oznámit závadu pod hrozbou ztráty záruky.

 

Nezákonné doložky

Zakázané doložky používané ve smlouvách, známé také jako zneužívající doložky, jsou taková ustanovení ve smlouvách, která nebyla individuálně sjednána se zákazníkem, a zároveň vytvářejí práva a povinnosti spotřebitele způsobem, který je v rozporu s dobrou praxí a hrubě porušuje jeho zájmy.

Do 1. ledna 2021 se zneužívající doložky mohli dovolávat pouze spotřebitelé, v tuto chvíli je mohou využít i fyzické osoby podnikající v živnosti, pokud uzavřená smlouva není profesní povahy. Je to důležité, protože s takovými podnikateli bylo již dříve zacházeno poněkud neférově, například zkrácením reklamační doby nebo omezením odpovědnosti prodejce co do částek. V tuto chvíli, pokud je obchodník považován za spotřebitele, zakázaná ustanovení smlouvy pro něj nejsou nijak závazná.

 

A co nepovolené doložky?

Existuje poměrně mnoho smluvních ustanovení, která mohou být v případě pochybností považována za zneužívající. Jsou definovány občanským zákoníkem. Jsou to například doložky, které:

  • vyloučí nebo omezí odpovědnost vůči spotřebiteli za neopatrné nebo nesprávné plnění smlouvy (nebo i úplné její nedodržení),
  • uloží spotřebiteli povinnost zaplatit přehnaně vysokou částku v případě neplnění nebo odstoupení od smlouvy,
  • podmiňovat plnění, uzavření nebo obsah smlouvy uzavřením jiné (čímž si vynutí její uzavření), nesouvisející se smlouvou obsahující posuzované ustanovení,
  • opravňují protistranu spotřebitele jednostranně měnit smlouvu uzavřenou mezi stranami bez uvedení řádného důvodu,
  • nezavazují prodávajícího vrátit spotřebiteli jím zaplacenou platbu v případě služby, která není zcela nebo zčásti realizována, odstoupí-li spotřebitel od smlouvy,
  • umožní spotřebiteli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele,
  • stanoví, že smlouvu uzavřenou na dobu určitou lze prodloužit, pokud spotřebitel v neobvykle krátké době neprohlásí, že si ji prodloužit nechce.

Ve skutečnosti existuje více zneužívajících doložek, ale uvedli jsme ty nejčastější. Vyplatí se vědět, které ze smluvních ustanovení se může ukázat jako neplatné, díky čemuž se v této věci vyhnete hrubému zneužití.

 

 

 




Zpět